Když Vítr potká Pravdu

Leonardo Bertrano má starosti. Právě očekává důležitou zásilku z Byzance, ale obchody se mu poslední dobou příliš nedaří (nechodí mu zásilky – asi Česká pošta středověku). Navíc to vypadá, že i tentokrát se jeho lodě staly předmětem zájmu pirátů. Na pokraji zoufalství se rozhodne požádat o pomoc svého bývalého obchodního partnera, s nímž se však kdysi rozešel ve zlém. Proto následující vývoj událostí vůbec nečeká. Battista Sabatini mu opravdu přislíbí pomoc, ale žádá za to ruku Bertranovy dcery Alyssie…

El Rih je janičář a jeho veškerá oddanost a loajalita patří sultánovi. Z jeho pověření se Rihova jednotka vydává do Káhiry, aby se do budoucích let pokusili navázat diplomatický kontakt s mameluckou říší. Jeho velitel, hejtman Xavir ho nemá příliš v lásce a při každé možné příležitosti mu to dává pořádně sežrat. Tak se stane, že nechá El Riha potrestat, ale je mu to překaženo. A tak Rih k hejtmanově nevoli přechází do služeb Omara ben Adila, který vždycky ví, kdy promluvit, a kdy naopak mlčet. Ale o co mu jde doopravdy?

Knihu Vítr a Pravda německého spisovatele Michaela Peinkofera vydalo nakladatelství Knižní klub letos v dubnu, jde tedy o poměrně čerstvou novinku. Knížka má 432 stran a jedná se o historický román. Občas trochu drhnul slovosled. Příběh je vyprávěn v er formě, rozdělen do dvou částí. První, nazvaná Vítr, je věnovaná El Rihovi a druhá, nazvaná Pravda, Alyssie. Pravidelně se střídají kapitoly z Benátek a Káhiry. Ovšem pokud stejně jako já čekáte, že se příběh po pár kapitolách přesune z Benátek do Orientu, tak se pěkně načekáte. Nevím, no. Nějak jsem podle anotace myslela, že to bude především společný příběh El Riha a Alyssie. Jasně, je to o nich, ale o každém zvlášť. Většinu času.  Takže, fakt 1) Anotace klame. Fakt 2) Anotace vám vykecá značnou část děje. Poučení: Nedělejte tu stejnou chybu jako já a nečtěte anotaci.

Autor rozhodně psát umí, o tom žádná, ale bohužel mi přijde, že zpracování neuchopil moc šťastně. Přiznám se, že jsem tak trochu očekávala příběh na způsob Ztracena v písku či Desátého daru. To, že to ve výsledku bylo něco jiného, bych neviděla jako až zas takový problém, kdyby ve mně příběh zanechal příznivý dojem.  A taky kdybych se značnou část děje nedozvěděla z přebalu knihy. Mimo jiné. Takhle jsem pořád čekala, AŽ to přijde. Ten okamžik, kdy Alyssia opustí Benátky, neboť jsem z nějakého důvodu myslela, že se příběh bude odvíjet právě od něj. A stránky ubíhaly. Sto stran… sto padesát… dvě stě… dvě stě padesát… až jsem se pak teda konečně dočkala. Takže když jsem do Průběžných dojmů psala, že to vypadá slibně, bylo to právě kolem sté stránky a domnívala jsem se, že v příští kapitole už se děj určitě posune směr Egypt. 

Tak nějak jsem žila v domnění, že příběh bude o tom, jak se Alyssia dostane do Káhiry a za pomoci Riha se bude seznamovat s novým světem, postupně si k sobě najdou cestu a bude pak třeba prostor i pro nějakou tu love story. Kdepak. Když začne část Pravdy, tak je časový posun o tři roky a prakticky ze dne na den zjistí, že je k sobě něco táhne? Jako vážně? Když se zaměřím na Alyssiin temperament… V anotaci je vykreslená jako… teď si ještě vzpomenout 😃 (knihu už nemám, tak se nekouknu) S nepoddajnou povahou, nebo něco tomu blízké. Kterou musí mírnit, aby přežila. Samozřejmě, kdyby někde nebyl háček, tak to nezmiňuji. Když si v anotaci přečtu, že je nějaká, tak ji takovou očekávám, že jo. A prostě… kromě jednoho incidentu byla tak nějak celou dobu v tom „umírněném přežívacím módu“. Jako jo, chápu, že za to může ten tříletý skok, ale právě kvůli němu tam nebyl vidět žádný vývoj.

Mám z toho dojem, že autor chtěl v knize mít intriky, romantickou linku a pátrání po ztracené relikvii. A taky to tam všechno bylo, ale nefungovalo mi to moc jako celek. Byla to moje první zkušenost s Peinkoferem. Mám doma ještě Bratrstvo run, tak dostane šanci ještě v něm a snad ji tentokrát nepromarní.

Na knihu jsem se těšila, ale musím po dočtení říct, že jsem zklamaná. Docela dost.

Hodnocení: 2📚