Nevzdávej se svého snu...

Maluj, nevzdávej se svého snu… byla poslední slova, která Sophia od svého otce slyšela. A dostaň se do Sieny, k nim taktéž patřilo. Pryč byly časy, kdy mohla malovat dle libosti. Nyní byla vdaná a mohla se své vášni věnovat pouze tehdy, když manžel nebyl doma. Na tajno. Už to v jednu chvíli skoro vzdala. Že se do Sieny utéct nepokusí. Ale pak si vzpomněla na svého otce, na to, co všechno ji naučil a co by přišlo vniveč, kdyby se svou budoucností něco neudělala. A tak vymyslí plán… předstírá, že se jede pomodlit do kapličky u Florencie za své nenarozené dítě. Jenže potíže začnou, sotva vyjede za brány San Gimignana: je i se svým doprovodem přepadena a pouze ona se zvládne zachránit. Nebo si to aspoň myslí. Nic to však nemění na její nastalé situaci: je v lese, sama, téměř bez jídla, a navíc bude brzy večer. Na kratičký okamžik zvažuje, že se vrátí zpátky, ale pak si představí ten svazující život, který by ji čekal… a zamíří na opačnou stranu. Vstříc novému životu.

Toskánské věže jsou beletristickou prvotinou kanadské spisovatelky Carol M. Cramové, která je jinak autorkou řady úspěšných učebnic o počítačových a komunikačních aplikacích. U nás knihu vydalo nakladatelství Jota. Má 376 stran a je to příjemné oddechové čtení. Víc nečekejte… Já jsem čekala a nedočkala se. To je sice čistě můj problém, ale prostě jsem chtěla víc, než mi kniha mohla nabídnout. Vůbec mám poslední dobou problém najít historický román, který by mě strhl, nechal nasát dobovou atmosféru a prostě tak nějak utkvěl v paměti. Příběh se odehrává v Itálii a začíná v roce 1338. Hlavní hrdinkou je Sophia, dcera Antonia Barducciho. Její příběh je protkán vzpomínkami na otce a na to, jak se postupně zlepšovala v malířském řemesle. Tyto okamžiky jsou v textu vyznačeny kurzívou, takže je snadné je rozlišit. Akorát má překladatelka trochu nepořádek v časech a formách. Pro vyprávění Carol M. Cram zvolila er-formu, minulý čas. Ale občas (resp. každou chvíli) má překladatelka Ina Leckie potřebu sdělit nám něco ústy hl. hrdinky v čase přítomném. A opravdu nemyslím přímou řeč. V originálu žádná ich-forma není, takže to hrozně bije do očí a působí to na mě nerozhodně, až začátečnicky. Což je škoda, protože to sráží úroveň příběhu. Přiznám se, že jsem to automaticky přikládala autorce. Nějak mě nenapadlo, že zásah překladatele do textu by mohl být až tak zásadní. Na amazonu jsem našla krátkou ukázku z první kapitoly a třeba věta "She hoped not." je přeložená jako "Doufám, že ne." Dost zásadní rozdíl, že… Taky sem tam chybí slovo ve větě... Je mi však jasné, že za to autorka nemůže. Výskyt problému chybějících slov trval pouze na prvních 160 stránkách, pak už ne. Zaregistrovala jsem to asi jen pětkrát, takže se vlastně nic neděje. Myslím, že Toskánské věže rozhodně zaujmou všechny, kdo mají rádi umění, v tomhle případě výtvarné. Mám-li nějak shrnout své celkové dojmy: knížka se mi líbila, ale znovu už ji číst nemusím.

Děkuji nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního výtisku, vážím si toho. 🙂 Knihu pořídíte třeba tady.

Mé hodnocení: 3📚

Zaujala vás kniha?