Landie


Snad mi prominete, když vám sem tentokrát prostě jen hodím anotaci:


Landie vás uchvátí moderními velkoměsty i svou panenskou přírodou. Lidé se zde naučili žít v symbióze s roboty a ostatními životními formami, ale nemusí to tak být navždy. Přízraky se stahují ze severu a útočí stále častěji. Jako by toho nebylo málo, objevil se i tajemný Bezejmenný, který putuje Landií a získává stále větší moc.

Ústředními postavami jsou Lajla, Naté, Kobu a Chára, kteří se vyučili v umění materializace. Jejich poslání je zavede do míst, kde celá staletí nikdo nebyl. Při jednom z úkolů bloudí v jeskynním komplexu Abúd Dail, v dalším řeší záhadu města Godrum, které bylo kdysi chloubou východní Landie, ale dnes je opuštěné a zapadané prachem. Nezřídka jim půjde i o život. 

Jedinečnost Landie spočívá v propojení klasické fantasy s roboty, teleporty a dalšími moderními technologiemi. A nebyl by to Jakub Trpiš, kdyby v sobě příběh nenesl hluboké poselství i jakousi lidskou vřelost sálající z každé strany. 

Vezmu to od začátku. Landii jsem poprvé otevřela 1. března... a zas ji rychle zavřela.
Průběžné dojmy z toho dne: Tak jsem si myslela, že dneska začnu. Dopoledne jsem se pustila do první kapitoly a teď večer končím u druhé. Času jsem měla dost, ale... ono to nějak nejde. Tak nevím. Na jednu stranu si uvědomuji, že dvacet stránek je na odložení dost málo (Na druhou stranu, ty stránky jsou A4. Nebo možná míň, ale je to prostě dost velký formát.) Zatím mi to přijde takový... suchý.

Končím u třetí kapitoly. Na jednu stranu se mi to dočítat vůbec nechce. Na druhou stranu si říkám, že by bylo fajn, kdyby lidi narazili i na jiný názor, než jsou sluníčkové recenze na Databázi. Dilema 😃 Na stranu třetí: kdo ví, možná bych se po dočtení s další takovou zařadila do fronty. Třeba by se mě dotkla některá z těch hlubokých myšlenek, které tam prý údajně jsou… Nicméně zatím bohužel musím konstatovat, že mě příběh ani postavy totálně nezajímá.

To bylo v březnu. 
Teď máme konec listopadu a já můžu konečně říct, že mám dočteno. Dorazila jsem ji během čtyř nebo pěti dnů, ovšem ne snad z důvodu, že by mě to chytlo. Prostě jsem se do toho zakousla a těch cca sto stránek denně dala. 

Shrňme si základní informace. Landie je druhou knihou Jakuba Trpiše a stejně jako Volbu si ji vydal vlastním nákladem. Je prvním dílem z plánované trilogie a má 536 stran. Autor na svém webu uvádí, že psal Landii pět let. A nedávno se někde zmínil, že druhý díl vyjde rovněž za pět let. Upřímně doufám, že na něm ten strávený čas půjde poznat víc než na prvním. (Já to však rozhodně zjišťovat nebudu.)

Na Databázi nějaká slečna psala: "Jo, je tam pár překlepů (no a?) a je dlouhá - super!" No, věřte mi, že kdyby šlo jen o překlepy, byl by to ten nejmenší problém. A to, že je dlouhá, je v tomhle případě spíš na škodu.
Naprosto mi uniká důvod, proč není skloňováno jméno Kobu. Je to robot, ale je o něm hovořeno jako o kamarádovi, tudíž není žádné bezpohlavní "to". Možná po vzoru Iko. Navíc… další robot s emocemi. K tomu můžu říct jen tolik: Iko je jen jedna.
Stejně tak Ubronis. Pozn.: Ubronis je město. Pokud ho chtěl mít autor ve středním rodě, mělo mít náležitou koncovku. Ubronium. Ubronio. Nebo třeba i Ubronisium. Ale určitě ne -is, což je koncovka pro ženský rod.
"Věž svatostánku nesla svém vrcholu erb Ubronis." - Ubronidy. Nebo pro mě za mě Ubronisu. Navíc takhle to vyznívá, že se Ubronis jmenuje ten erb, a ne město.
Kobu a Ubronis jsou jediná dvě slova, která z nějakého záhadného důvodu nejsou v celém textu skloňována.

Autor sice stvořil docela komplexní svět, ale už k němu nic nevysvětluje. Aspoň na začátku ne (tak ani později). Což je docela problém. Mám dojem, že autor vzal nějaké slovo, které se mu líbilo, a pak se rozhodoval, jestli to bude jméno pro postavu nebo název nějaké místní kytky. Když autor používal takto vymyšlená slova, měla jsem problém si pod nimi něco představit a většinou pro mě zůstala prázdným výrazem.
Já vím, že jména postav by měla být pokud možno taková, aby byla snadno zapamatovatelná. Ovšem tady mi přijdou krátká a jednoduchá až moc. Lajla, Naté, Kobu a Chára. Nezdá se vám? Nejen oni však disponují krátkým jednoduchým jménem. I další postavy. Takže tam máme spoustu lidí s jednoduchými jmény, a tím pádem to poněkud ztrácí smysl, protože jich je tolik, že si je prostě zapamatovat nejde. Řada z nich se tam navíc vyskytne třeba jen jednou, a pak už o nich do konce knihy neuslyšíte. Takže v podstatě ani nemáte důvod si je pamatovat. Otázka pak je, proč tam vůbec jsou…

Co se hlavních hrdinů týče, tak ti jsou kapitola sama o sobě. Všichni jsou mladí, krásní, talentovaní… prostě ukázkový příklad Mary Sue. Všichni by s nima chtěli chodit, a na co sáhnou, to jim jde. Mise*, které nezvládli mnohem zkušenější jedinci, oni samozřejmě splní. A, přiznám se dobrovolně, jejich regenerační schopnosti bych chtěla mít. Nějaký čas na rekonvalescenci? Zbytečnost. Až příliš časté byly scény, kdy byli na pokraji sil, někdy až smrti, to třeba když odněkud spadli, ideálně si při tom rozbili hlavu, zlámali několik žeber, nějakou tu končetinu a v dalším odstavci se zvedli a odkráčeli po svých. Nejvíc mě asi dorazilo, když polomrtví po jedné takové akci (konkrétně po Godrumu) ze samé radosti že jsou naživu tancovali několik hodin v kuse. Velice ráda bych teď řekla, že to byla nadsázka, ale bohužel nepřeháním. Nebo bezvýchodné situace. Pokaždé, když to vypadalo, že tentokrát už fakt (**konečně) zařvou, obvykle příhodně na konci (pod)kapitoly, ztratili vědomí (jejich bezvládné tělo kleslo k zemi…), následoval střih (nebo nová kapitola), kdy se zcela nečekaně probrali na úplně jiném místě. Já samozřejmě chápu, že občas se autoři bez nějaké obdobné berličky neobejdou, jenže Jakub Trpiš tak řešil každou takovou situaci.

*Třeba ona záhada města Godrum. Šest set let se tam nikdo nedostal, nikdo se nevrátil z výprav, jež se tam vydaly před nimi, ale nezoufejte! Naše čtyřka vyvolených to dokáže! To si tak nakráčíte do zapečetěného města, které skrývá děsivé tajemství, najdete v něm šest set let starý tablet (ne, neupsala jsem se) a normálně ho pustíte. A on normálně funguje. Ani trochu se mu za těch šest století nevybila baterka. Jako… já nejsem zrovna technický typ, ale moc se mi to nezdá. A tohle zdaleka není jediná věc, nad kterou jsem se při čtení pozastavila.

**No, jak vám právě nejspíš došlo, k srdci mi zrovna nepřirostli. Pokud vztahy, jaké mezi nimi autor vykreslil, jsou v anotaci nazvány přátelstvím, tak má o něm opravdu hodně zvláštní představu. Neustále se hádají, zraňují se nepěknými slovy, musíte poslouchat, jak o sobě vzájemně ztrácejí iluze, aby o odstavec dál byli spojeni poutem nerozlučného přátelství, protože autor řekl, že jsou kamarádi, tak jsou prostě kamarádi, basta. A nesmíme zapomenout na nehynoucí lásku, která se mezi nimi samozřejmě rozhoří. 

V průběhu čtení jsem si udělala pár poznámek, a teď bych se o ně ráda podělila, protože… no, uznejte sami.

Str. 53
"Kolem lesní stezky se tu a tam pásla divoká zvěř. Hnědí krasavci měli asi metr v kohoutku a z dolní čelisti jim vyrůstal pár klů." - Jasně. Vůbec nevadí, že se nedozvíme, co je to za zvířata. Hlavně že víme, že jsou fešná... Teda pokud to není krasavec obecný 😀
Taky by mě zajímalo, jestli už autor někdy viděl zvíře, jemuž by rostly kly z dolní čelisti. Já totiž ne... I ve fantasy jsou jistá anatomická pravidla, která prostě platí. Třeba jako to, že horní čelist je fixní, zatímco dolní ne. Takže kdyby kly opravdu vyrůstaly z dolní, tak si ji ti tvorové při první příležitosti vylomí. #detail

Str. 104
"Ostatní obyvatelé Údolí světla, kteří nebyli rostlinami, si rozhodně galeje vody neužívali." - Galony vody. Galeje tak leda pro toho, kdo je tam autorovi dovolil nechat. I za ty další věci. Něco jako korektorské galeje by přesně pro tyhle případy mělo existovat... Teda pokud to s působením korektora není jako v tom vtipu s indickou školou a cementem ("na mě nekoukejte, já tam vůbec nebyl").

Str. 206
""Houby samotné mají dost vysokou teplotu," zaplavil Kobu modrými paprsky nejbližší exponáty." - Exempláře. Jsou v lese, ne v muzeu. 🤦

Str. 387
"Kopal nohama stále slaběji, jak jeho svalům docházel kyslík." - Tak nevím. Jsem blbá já, nebo...? Odkdy jsou svaly závislé na kyslíku? 🤔 No, on chtěl autor pravděpodobně říct, že v nich (Chára) ztrácel cit kvůli odkrvení. Je mi proto záhadou, proč to tam nenapsal. A jsme zase u té korektury. Tedy spíš u toho, že zjevně fakt žádná nebyla. Protože kdyby byla, tohle by tam snad nemohlo projít. Doufám. Doufám marně... Někdo tu odvedl zatraceně mizernou práci.

Často tam bylo psáno, že Lajle stékaly vlasy z tváře. Ano, stékaly. Jako nejspíš to měla být narážka na to, že jsou modré (asi že jako voda). Splývaly bych asi ještě pochopila, ale… tohle je fakt mimo.
Na textu bylo hrozně vidět, jak je autor nevypsaný. Zpočátku používá hlavně jednoduché věty a slovní obraty podobné tomu výše to jen umocňují. Nebo třeba byla scéna, kde se bavili dva, a najednou jim do toho začal mluvit někdo třetí, o němž jste do té chvíle vůbec nevěděli, že tam je taky. Dialogy celkově jsou takové... neživé. Mírně řečeno. Scény, které mají s čtenářem nějak emočně pohnout, se úplně míjí účinkem. Nemůžu si pomoct, ale v anotaci zmíněná vřelost na mě teda rozhodně nesálala.
Na konci knihy je mapa, ovšem na začátku by dle mého názoru byla užitečnější (přišla jsem na ni náhodou, na konec se před dočtením zpravidla nedívám).   

Jediné, co mě na knize opravdu zaujalo, je ten svět. A ty nádherné ilustrace. Celkově provedení knihy rozhodně zaslouží pochvalu a ostatní samonáklady by si z Landie v tomto směru měly vzít příklad.

Víte, mně je toho světa vlastně líto. Kdyby to zpracoval někdo, kdo umí psát, mohlo to být hodně dobré. Ale věci se mají tak, jak se mají, a Landie navzdory sebevědomé prezentaci napříč internetem literární úroveň samonákladů nepozvedá, nýbrž se zařazuje po jejich bok.

Hodnocení: 🚮

Historicky první odpad na blogu. Eh… jo, až tak špatný to bylo.

8 komentářů:

  1. Tak to je teda něco. Myslím, že si to budu muset co nejdřív přečíst, už jen z praktických účelů. Je dobré cizí seky vidět, abych je pak sama nedělala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, jako studijní materiál je to velice přínosné 🙂 Přeju hodně trpělivosti 😀

      Vymazat
  2. Zajímavá recenze. Podle toho co říkáš, jsem tak špatnou knihu snad ječtě nečetla. :)) Souhlasím ale, žes mě na ní přímo nalákala, abych si mohla ověřit všechny ty hrůzy. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, já nejspíš taky ne 😃 V tom případě budu zvědavá na názor 😀

      Vymazat
  3. Ufff. Já mám doma Landii taky, už několik měsíců leží na polici. Před časem jsem ji otevřela, přečetla první kapitolu a stále ještě optimisticky naladěna jsem si řekla, že na to asi nemám náladu, proto mi to nejde. Kniha tam leží dodnes a pořád jsem nesebrala odvahu ji otevřít znovu.
    No, uvidíme. Jednou se k ní dostanu, to přísahám. Jen to nejspíš bude chtít pevné brnění. Ale jak píše Katka v prvním komentáři, budu muset - alespoň proto, abych se sama poučila :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeju brzké nalezení odvahy a pevné nervy 😃 Mám-li být upřímná, pohrávala jsem si v jednu chvíli s myšlenkou, že se k ní nevrátím... Nicméně nakonec jsem to překonala. Fakt je asi nejlepší se do toho prostě zakousnout a mít to brzy za sebou.

      Vymazat
  4. Díky bohu že jsem si ji nakonec nekoupila :-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře, vždy mi udělají radost :)

Používá technologii služby Blogger.