Vítěz knižního battlu. Odrovnal mě?

Když (taky máte dojem, že drtivá většina mých recenzí začíná na „Když…“? 😃) Thorrald jedné mrazivé noci najde ve sněhu pár dní staré miminko, netuší, jak to změní jeho život. Nebo možná trochu ano. (Zpravidla když najdete dítě, tak vám to změní život, že.) Velice záhy zjistí, že holčička není z jeho světa. Tak tam stojí, v ruce nůž, nemluvně před sebou na stole. Co s ní? Měl by ji zabít. Bylo by to lepší pro ně pro oba. Ale neudělá to. Prostě nedokáže… I když ví, že jí svým nynějším rozhodnutím způsobí za pár let značné problémy. V tamním světě je zvykem, že když člověk dosáhne patnácti let, zúčastní se Obřadu v hlavním městě. Účast je tak trochu povinná. Při něm musí ukázat, že umí přimknout (ovládat Sílu). Což je něco, co Hirka nedokáže. Vypadá to, že se s otcem budou muset opět vydat na cesty. Jenže je někdo (pro)zradil Radě. Že se Hirka chce Obřadu vyhnout. A řádně jí tím zkomplikuje život. Kdo? A proč? To zjištění je šokující. Byla jen otázka času, kdy Thorrald bude muset říct Hirce pravdu: že je Ódinovým dítětem. Obávaným a opovrhovaným. Teď už jí skutečně nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu…

Ódinovo dítě je prvním dílem trilogie Havraní kruhy norské autorky Siri Pettersenové. Vydalo ho u nás nakladatelství Host a druhý díl, nazvaný Plíseň, by měl vyjít v březnu. Kniha má fakt hodně 562 stránek a i když se čte dobře, pár dnů zabere. Chvilku mi trvalo, než jsem se do příběhu ponořila. Nějakých sto až sto padesát stránek. Měla jsem trochu problém si zapamatovat některé výrazy, ale nebylo jich tolik, aby vydaly na slovníček. Když jsem zrovna četla, nebyl problém zvládnout i několik desítek stran v kuse. Ale když jsem čtení z nějakého důvodu přerušila, nic mě pak zpátky ke knize netáhlo. To se změnilo až na posledních přibližně 150 stranách. Nemůžu říct, že bych byla nějak vyloženě zklamaná. To ne… Jenom to prostě nebylo takové wow. Ještě předtím, než jsem začala uvažovat o přečtení, jsem se setkala s úvahou, zda by Ódinovo dítě mělo nést označení young adult, protože ten příběh je chvílemi trochu drsnější. Trochu víc, no. Viz třeba úvodní scéna v prologu. Podle mě to YA spíš není, ale mám-li říct nějakou věkovou hranici, od kdy bych si troufla knihu doporučit, tak… asi zhruba od osmnácti. Romantická/vztahová linka je naznačena jen velice decentně, a spíše až ke konci. Mně osobně to třeba vyhovovalo, takže to považuji za plus. Druhý díl si rozhodně plánuji pořídit, autorce se podařilo vzbudit mou zvědavost (což ostatně není nic těžkého 😃) a doufám, že na některé otázky se mně i Hirce dostane odpovědí. Ale dost pravděpodobně Plíseň vyvolá další otázky, které budou muset počkat do dílu třetího… A ten vyjde neznámo kdy (nejdřív však v příštím roce, bych řekla).

Knize uděluji 4*, protože příběh samotný je napsaný velice dobře. Jenom mi v něm chybělo něco, co by způsobilo, že bych ho prožívala se zatajeným dechem. Původně jsem zvažovala hodnocení 3*, ale tohle rozhodně není průměr, ani v rámci žánru. I když já sama jsem z knihy nebyla nadšená v takové míře, jak jsem třeba doufala, vám ji rozhodně doporučuji.

Mé hodnocení: 4📚👍

Četli jste už Ódinovo dítě, nebo ještě pořád váháte?