Zima je prima? Tahle ne

Ze zimy je tak akorát rýma.

Zima přichází. Zatím jen v drobných, nepatrných náznacích, ale za pár týdnů je tu. Přináší mráz, ledové větry a pro patnáctiletou Emmeline taky jednu zásadní změnu. Bude jí šestnáct. Už za pár dní. V jejím společenství to znamená, že má dva roky na to, aby si našla životního druha. Emmeline však nepomýšlí na to, že by se vdávala. Ne teď, ne tak brzy… Nabídka od člena rady ji proto zaskočí. Navíc od tohoto konkrétního. Emmeline si všimla, že ji bratr Stockham při různých příležitostech pozoruje. Vždycky si však myslela, že to je proto, že zase něco provedla. Pravý důvod by ji nenapadl ani ve snu. Sny. Emmeline mívá velice živé sny. Zdává se jí o lese… a ten les ji volá.
Čím dál silněji. To by ještě asi nebylo nic zvláštního, každý občas mívá sny… ale Emmeline slyší les ikdyž je vzhůru. Rozumí jeho šepotu, jeho naléhavému volání: Najdi nás… A ona cítí silnou touhu ho vyslyšet. Ale jak, když samotné opuštění pevnosti je považováno za jeden z nejtěžších vzpurných činů? Emmeline při jejích zakázaných výpravách pomáhá skutečnost, že se učí u sestry Manon a dostává občas za úkol přinést nějaké léčivé byliny a kořínky. A ty rostou kde? U lesa. Nejdřív si tedy splní úkol a pak může naslouchat volání lesa, přemýšlet o Ztracených… ale nesmí se zasnít moc dlouho, už takhle má dost potíží. A do toho přijde nabídka bratra Stockhama… Zvažuje, zda ji přijmout (nutno říct, že moc na výběr nemá). Nejradši by ho odmítla. Něco ji na něm děsí. To, jak se na ni dívá… A taky nedávno poznala Kanea. Neví proč, ale z nějakého důvodu je jí v jeho společnosti dobře. A že s ním mluví mnohem otevřeněji než s ostatními… ikdyž ho skoro nezná. Nedělá chybu, když mu svěřuje věci, které se neodváží říct ani nejlepšímu kamarádovi?    

Smrtnou zimu napsala kanadská spisovatelka Kate A. Boorman a u nás ji v roce 2015 vydalo nakladatelství Host. Má 368 stran, na první pohled byste to však neřekli. Má na dotek velice příjemnou hebkou obálku… takže ji budete mít hned ochmatanou (tedy pokud si knihy stejně jako já neobalujete). Kniha je psaná jednoduchým stylem, až možná vyloženě úsporným. Musím nechat, že ikdyž mě knížka nijak zvlášť nebavila, četla se celkem dobře. Kniha je dělena na krátké kapitoly a je vyprávěna hlavní hrdinkou Emmeline (ta je kapitola sama o sobě). James Dashner, autor série Labyrint (zase jedna, kterou četli všichni až na mě =D) na zadní straně druhého dílu řekl, že Emmeline je hrdinka, na kterou nezapomene. Nevím, co nezapomenutelného Emmeline v Temných táních vykoná, ale v tuhle chvíli s ním nemůžu souhlasit. Asi jsem ještě nenarazila na hrdinku, která by byla chromá, to je pravda. Ale co se charakteru týče… je Emmeline dost tuctová. Navíc mi v některých okamžicích připomínala Bellu (a nemyslím to zrovna v dobrém). Hlavně tou svou permanentní snahou o sebeobětování (nejsem si teď úplně jistá, jestli to vystihuje to, co chci vyjádřit – prostě… prostě Zatmění její uvažování „radši ohrozím sebe než ty, co mám ráda, i za cenu toho, že jim budu lhát a ohrozím tak vlastně všechny“). Taky mi Bellu dost připomínala svým uvažováním „co na mě může vidět? vždyť jsem vzpurná/mrzák“ (dost podobné Bellinu „líbím se mu, jsem vadná“). Další věc, která mi na Emmeline nebyla moc sympatická, je to, že každou chvíli lhala. Jako já chápu, že nikdo není stoprocentně pravdomluvný, že každý někdy zalže… ale to, co předváděla, už na mě bylo moc. V Emmelinině společenství se mluví dvěma jazyky: angličtinou a francouzštinou. Angličtina je přeložená do češtiny, protože je jí příběh vyprávěn, takže vás nijak trápit nebude. Některé věty (nebo i dialogy) jsou však psané francouzsky… a to už může být docela problém. Ne vždy totiž následující řádky obsahují vysvětlení, cože tam vlastně bylo řečeno. Vlastně je to spíš výjimka. Pokud francouzštinou vládnete, problém samozřejmě odpadá. Ale teď na rovinu: kolik lidí tu umí francouzsky? Nehlaste se všichni… V Průběžných dojmech jsem psala, že Boormanová vyvolává otázky a syslí s odpověďmi. Tento dojem mi vydržel po větší část knihy. Nedozvíte se třeba nic o tom, jak společenství vzniklo, jaké důvody k tomu vlastně vedly, nebo jak došlo k takovému nastavení společnosti, v jakém ho v danou chvíli nacházíme. Určitě nejsem jediná, koho by zrovna tohle zajímalo. Pokud si to autorka schovává do dalších dílů, tak… nezlobte se na mě, ale zrovna tohle jsou informace, o které by se mohla – ba dokonce měla – podělit. Takhle totiž její svět působí značně nepropracovaně, nepromyšleně, povrchně. A taky nezajímavě. Tak trochu tomuto dojmu ovšem vděčím za to, že jsem se knihu vůbec obtěžovala dočíst. Ne že bych jinak přišla o něco zásadního. Taky jsem se už konečně rozhodla, jestli tedy budu číst druhý díl nebo ne. Takže… pokud Temná tání budou mít v knihovně, nejspíš po nich sáhnu. Pokud ne, tak ne. Koneckonců, moje vlastní knihovna je plná knih, které čekají, až na ně přijde řada… tak proč ztrácet čas s něčím, co mě ve výsledku nijak zvlášť nebavilo? Věděla jsem, že na Smrtnou zimu převažují spíše negativní názory, ale pořád jsem tak nějak doufala, že se zařadím do té méně početné skupinky čtenářů, kterým se líbila (vždycky doufám). Bohužel však musím říct, že se nepovedlo. Příběh hodnotím jako těžký průměr, rozhodně najdete lepší. Tentokrát Smrtnou zimu nezachrání ani to, že ji vydal Host. Kdybych měla říct aspoň jednu věc, co se mi na knize líbila, bude to překvapivě obálka.  

Je jen na vás, zda si Smrtnou zimu přečtete… za sebe ji však doporučit nemůžu.

Mé hodnocení: 

Jaký je váš názor na knihu? Četli jste?