Příběh začíná v Sýrii, tedy
přesněji řečeno v damašském vězení, kde čekají na popravu dva zdánlivě bezvýznamní občané římské
říše. Když říkám zdánlivě, myslím tím, že o ně má zájem docela dost lidí. Ale kdo vlastně jsou? No...ten první se jmenuje
Galen, povoláním řecký zloděj a podvodníček třetí kategorie. Ten druhý je nám
představen jako Lucius Domitius, bývalý římský císař a příležitostný skladatel,
básník, zpěvák a harfenista. Spíš ho však budete znát pod jménem Nero. Tihle dva se spolu toulají už
deset let po Říši a postupně ubývá míst, kde by byli vítaní a přibývá lidí,
kteří mají osobní zájem na jejich likvidaci (především Lucia Domitia, kvůli
jeho minulosti (on za ní udělal tlustou čáru)). Jdou po nich například dva
šéfové zločineckých gangů (chtějí zlato - a že ho je v sázce fakt hodně), jeden skalní fanoušek
hudby Lucia Domitia (chce se setkat se svým idolem), jeden velice naštvaný guvernér Sicílie (chce si s Luciem Domitiem vyřídit
účty kvůli kamenolomu, kam byl kdysi poslán, protože neholdoval císařské
muzice) a jedna podnikavá otrokyně (chce pomstu). A tak se jejich cesty
scházejí a zase rozcházejí (to když Galen a Lucius Domitius utečou jednomu, aby
se vzápětí dostali do spárů dalšího). Jak jsem před chvílí naznačila, je ve hře
poklad. A ne ledajaký, ale rovnou Didonin (že
nevíte o co jde? Přečtěte si! :-P :-)). A Lucius Domitius je jediný člověk
na světě, který ví, kde ho hledat (pokud to nezapomněl, přece jen už je to víc
jak deset let - což je dlouhá doba)...
Píseň pro Nerona je historický
román, autorem je britský autor Tom Holt a v roce 2004 ji u nás vydalo
nakladatelství Jota. Hned úvodní situace nás nenechá na pochybách, že se bude i po zbytek knížky pořád něco dít.
Prvních cca 70 stránek jsem se hodně moc nasmála, potom už to bohužel nebylo
tak vtipné. Škoda. Jízda to ovšem byla
od začátku do konce! :-) Autor používal (dle mého názoru) velice originální
přirovnání. Třeba: "byla mazaná jako právník", "je to jasný jak sršeň
v tunice" a "byl ostražitý jak vysoká v otevřené krajině" (to mě
dostalo :-D). Co mi však vadilo, bylo velké množství chybných tvarů sloves.
Např. (knihu teď nemám po ruce, takže uvedené příklady jsem si vymyslela):
namísto "obnos byl vyzvednut (někým)" se dočtete "obnos byl
vyzvednul". Této konkrétní chyby tam byly mraky. Ještě jeden nešvar se tam
vyskytoval: u infinitivů končících na "-out" velice často chybělo
"t". Třeba: "šel si sednout" x "šel si sednou".
Jasně, může se stát, že bude sem tam nějaká chybka, že jo. Ale tady jich bylo tolik, že mě to při čtení dost výrazně rušilo. Zákonitě to tedy
ovlivnilo mé výsledné hodnocení...ještě společně s koncem. Poslední stránku,
dvě (jak Lucius Domitius promlouvá ke Galenovi bych ještě byla ochotná
skousnout, ale těmi posledními dvěma
řádky to autor zabil) jsem měla dojem, že si ze mě autor dělá blázny. A to nemám ráda. Taky mě mrzí, že mi
Tom Holt nedal šanci oblíbit si byť jen jednu jedinou postavu. Galenovi s Luciem Domitiem jsem sice
fandila pokaždé, když se dostali do nějaké šlamastyky, ale... ráda jsem je neměla.
I přesto, že z recenze zní hlavně kritika, vám Píseň
pro Nerona doporučuji k přečtení.
