Tak jsem se po měsíci rozhodla představit vám svůj další výtvor. Je to povídka na téma Kniha v hlavní roli, se kterou jsem pokoušela štěstí v soutěži (nepovedlo se, třeba příště :-)) Nebojte, nehodlám vykrádat Kafku, vypůjčila jsem si jen název ;-)
500 letters
from a stranger at my door
500 letters' words like scars
No one can see -
500 letters' words like scars
No one can see -
Vypínám budík. Probouzím se a pomalu si uvědomuji, že vlastně nemusím
vstávat. Včera začaly letní prázdniny. To znamená moře volného času. Tak si
ještě na hodinu lehnu. Když se pak vzbudím, jdu se nasnídat a mé následné kroky
neomylně směřují k notebooku. Zapnu, přihlásím se, nastartuji internet, projdu
své oblíbené stránky. Nejvíc času strávím na Facebooku. Klasika. Vedle toho
pustím Youtube a přemýšlím, co si zahraji. Co dvě minuty mi FB chat hlásí, že
někdo píše. Dneska tam jsou všichni, tak co se divím. Po chvilce přemítání se
rozhoduji pro nějakou online-ovku. V tomto duchu probíhá celé dopoledne, než mě
kručení v břiše upozorní, že bych se už konečně mohla najíst. Po krátkém
přerušení pokračuji v zábavě. V jednu ráno naznám, že je čas jít spát.
Další čtyři dny probíhají úplně
stejně. Ani šestý den se neměl ničím lišit. A přece... Usedám k počítači a
zapínám ho. Internet najíždí děsně pomalu, a tak ho v myšlenkách popoháním.
Konečně! Plán je stejný: Facebook - Youtube - hry. Do dvou odpoledne se mi ho
celkem i daří držet. Pak se tělo opět začne hlásit o svůj přísun energie. Po
obědě chci navázat na svůj dopolední program. Pouštím hudbu … a potom se to
stane. Asi v půlce písničky najednou obrazovka zčerná, následně na ní
probleskne bílá, aby s podivným zapraskáním nadobro zhasla. No nic. Dnes je
neděle, takže do servisu můžu až zítra. Zapnu televizi. Po půl hodině
projíždění kanálů naznám, že tam jako vždy nic není.
„Bohužel, to nespravím," říká prodavač ráno v servisu. „je úplně odepsanej." "A
půjdou z něj nějak vytáhnout soubory?"
„Snad jo. Doneste si flashku."
No super. Nový počítač stojí
kolem dvaceti tisíc. Samozřejmě, mohla bych si ho mohla přát k narozeninám. Ty
mám však až za dva měsíce. Co do té doby budu dělat?
Zavolám kamarádce, třeba má čas. Za patnáct minut zvoním u jejich dveří
a ona mě pouští dovnitř. „Ahoj, jak se vede?" "Ale jo, jde to. A
ty?" ptá se. „Dneska mi odešel počítač. Nový dostanu nejdřív k narozkám.
Takže mě letos čekají velice nudné prázdniny." protočím oči. „Nechceš
půjčit něco na čtení?" zeptá se. „No, nějaké časopisy bych si mohla
prohlídnout." „Spíš jsem myslela knížku..." Já že bych měla číst
knihu? Na druhou stranu - proč ne... za pokus nic nedám. „Tak mi něco
doporuč." Načež mě nadšeně odtáhne ke knihovně. „Tohle by šlo, to taky, to
taky, tohleto ne, moc náročný, taky ne, toto jo a tady to by taky šlo."
říká si polohlasně. „Pro začátek zkus něco lehčího," podává mi jeden
docela objemný svazek. Kouknu a vidím, že mi vybrala Omnibus Ztracené stříbro,
Bronzové stíny, Měděná Venuše od Lindsey Davis. To by nemuselo být špatné,
antický Řím mě baví. Chvíli si ještě povídáme a navečer jdu domů. Pohodlně se
uvelebím v posteli a začnu číst. Ve dvě ráno skončím první knihu. Ještě ten
týden letím ke kamarádce a dožaduji se zbytku série. Naprosto mě chápe. Se
smíchem mi půjčuje kufr, abych těch dvacet knih vůbec uvezla. Navrch přidává
ještě jakýsi balíček. „V něm jsou ty ztracené ingoty?" ptám se se smíchem.
"To zrovna ne, ale nech se překvapit. Jestli se ti líbí tady ta série, tak
uvnitř najdeš něco úžasnýho." Měla
pravdu. Ovládla jsem se a rozbalila ho až doma. Byly tam dvě. Quo Vadis a Není římského lidu.
I když od té doby jsem v naší knihovně pravidelným a stálým štamgastem,
pořád to jsou jedny z nejkrásnějších příběhů, co jsem kdy četla. Dvě knihy, na
které nedám dopustit.
