Když je voda nedostatkové zboží

Tentokrát výjimečně nebude recenze ve středu, protože maturuji a nejspíš se k tomu nedostanu, takže ji sem dávám už dnes... :-)

Asi málokdo z nás si dokáže představit život ve světě, kde chybí něco tak základního, jako je voda. Ještě méně si nejspíš dokážeme představit, že by voda byla na příděl. Co si pravděpodobně nikdo z nás nedovede představit je to, že by ukrývání či zatajování vody mohlo být trestné...že by vás za to mohli třeba i zabít. A právě v takovém světě žije Noria, vypravěčka příběhu. Noria se narodila do rodiny Kaitiových, jejíž členové již po generace vykonávají váženou funkci čajových mistrů. Krátce po jejích sedmnáctých narozeninách ji otec vezme na místo, které neexistuje. Noria ví, co to znamená: je už dostatečně velká na to, aby se z ní stala mistryně čaje. Tady vlastně celý příběh začíná. Krátce poté, co Noria složí mistrovskou zkoušku, její otec umírá. A jako by to nestačilo, na jednom domě ve vsi se objeví modrý kruh: označení pro vodní zločin. Dlouho se neví, co se stalo s jeho obyvateli. Když to po čase vyjde najevo, všechny z toho i přes panující tropická vedra zamrazí (jen pro představu, Nový Čchien (= název země, kde Noria žije a současně onačení pro tamní diktaturu)  leží přibližně na území dnešního Finska).

Noria sice má i matku, ale ta nedávno přijala místo na univerzitě v Sin-ťingu a žije tedy na druhém konci země. Nabízí Norie, aby za ní přijela do města. Ale než jí Noria stihne dát odpověď, dojde k několikatýdennímu výpadku sítě u komunikátorů. Mezitím Noria přežívá, jak umí. Mohlo by se zdát, že je na všechno sama, ale tak úplně pravda to není. Ve vesnici žije její kamarádka Sanja s rodinou. Sanja je technický typ, a tak je tu vždy, když je potřeba něco opravit. Noria zase její rodinu potají zásobuje vodou. Jako čajová mistryně má nárok na větší příděly, avšak tajemství její zásobenosti se skrývá někde jinde. Na místě, které neexistuje. Když ji otec na to místo vzal, musela slíbit, že je i nadále uchová v tajnosti. Vzhledem k okolnostem, které nastanou, se její slib ukáže být velmi obtížný. Voda, kterou obyvatelé dostávají (nebo kupují za drahé peníze) má velice nízkou kvalitu a je navíc zdravotně závadná. Už onemocnělo mnoho lidí. V nemocnicích je nedostatek místa, a tak je lékaři posílají domů umřít. Rozmáhá se i do té doby nevídaný jev: lidé už jsou na tom tak špatně, že o vodu žebrají. Pro Noriu je celá situace opravdu těžká, protože mezi nemocnými je také Sanjina malá sestřička Minja. A přitom by pro uzdravení všech stačilo jediné - čistá voda. Jednoho dne se na to Noria už nevydrží dívat... a prozradí Sanje své tajemství.

Strážkyně pramene je knížka od finské spisovatelky Emmi Itäranta a u nás si ji můžeme přečíst díky nakladatelství Plus. Když jsem se z přebalu dozvěděla, že se jedná o lyrickou dystopii, tak upřímně přiznávám, jsem moc nevěděla, co si pod tím mám představit. Teď už to vím a mé nadšení nezná hranic. Většinou se u knih soustředím hlavně na děj, ale tady to i po jazykové stránce byl neskutečný zážitek. Autorka mi svou lyričností připomínala Jarmilu Loukotkovou, kterou já můžu :-) Takže pokud jste Strážkyni pramene četli a líbila se vám po jazykové stránce, zkuste dát šanci i Loukotkové (já mám od ní nejradši Není římského lidu)...nebo naopak ;-) Tahle dystopie je prostě jiná. Čas zde utíká jak voda, myslíte si, že se něco stalo předevčírem, a pak najednou zjistíte, že uplynulo několik týdnů. Což je jeden z důvodů, proč si myslím, že Strážkyně pramene v dnešní záplavě YA dystopií nezapadne. Druhým je třeba to, že problém s nedostatkem zdravotně nezávadné vody je v řadě zemí již dnes. Další věc, která knihu odlišuje od mnoha dalších, je fakt, že v ní nenajdete žádnou milostnou geometrii (já třeba to oceňuji). V Noriině životě plném starostí prostě není místo na řešení kluků. Noria mi i přesto, kolik jí bylo let, přišla moudrá. A co je důležité, tu moudrost jsem jí věřila. Taky bych chtěla vyzdvihnout konec. Dostal mě. Ještě nikdy jsem u knihy nebrečela, ale tady k tomu chybělo opravdu málo. Mé sympatie k Norie také prohloubilo to, jak hezky vzpomínala na Sanju, i když si informace od Tara nemohla nijak ověřit (čtenář se pravdu dozví v epilogu). Na druhou stranu se pořád nemůžu zbavit dojmu, že stačilo tak málo, aby to dopadlo jinak.

Ovšem ta obálka... prostě nádherná! :-) Příběh Strážkyně pramene je jako voda: pohltí vás. Vůbec, ale vůbec si nejsem jistá, jestli se mi mé pocity podařilo vtěsnat do slov, aby byla znát jejich intenzita v takové míře, v jaké jsem ji cítila. Vůbec, ale vůbec si nejsem jistá, jestli je to vůbec možné...

A co vy, četli jste Strážkyni pramene? Nebo něco od Loukotkové? Co na ni říkáte? :-)