Skleněná past má smrtící sílu

Když pro Héloïse Sanglarovou přijede královský posel, tuší, že to nevěstí nic dobrého. Co by jí mohl král nebo královna chtít? Navíc ať se snaží sebevíc, dotyčný jí odmítá prozradit byť jen jediné slovo o možném důvodu této přísně tajné schůzky. Ale již jsou na místě, brzy jí snad bude na vše zodpovězeno… včetně toho, proč s ní chce hovořit samotná Anna Bretaňská. Před nedávnou dobou byli zavražděni tři alchymisté a královna má podezření, že je za tím něco víc. A chce, aby tomu Héloïse společně s Henrim de Comballecem, jejím věrným služebníkem, přišla na kloub. Héloïse je jejím požadavkem zděšena. Ona a vyšetřovat strašlivý zločin? Navíc ve společnosti toho člověka? Nee… Rozkaz je ovšem rozkaz, a navíc královský. Vydávají se tedy na cestu a postupně zjišťují, že jejich vzájemné nesympatie začínají nabírat pravého opaku…

Skleněnou past napsal francouzský autor Éric Fouassier, a u nás v roce 2017 vydalo nakladatelství Jota. Má 335 stran. Taky krátké kapitoly a zbytečně mnoho vykřičníků. Totiž, já tenhle způsob vyjadřování, kdy autor nebo postavy zvolávají každou pátou větu, zrovna dvakrát nemusím. Jeden ze zásadních problémů, které jsem s knihou měla, byl ten, že mi prostě přišla blbě napsaná. Mohlo to být dobré za předpokladu, že by to zpracoval někdo, kdo umí. Leč nestalo se... Občas se tam vyskytly naprosto současné výrazy, které hlavní hrdinové rozhodně nemohli znát. Jako třeba „virtuální“ nebo „hotel“. Nebo iluminát, viz str. 201. Copak pan autor neví, kdy vznikli?  Plus tam padl ještě jeden, který jsem si nenapsala. (Ale možná to byl právě ten iluminát.) Co mě ještě zarazilo: Héloïsina lékárna se jmenovala U Korunované zmije. Divím se, že si to král nebo královna nevzali osobně. 😃

Kniha je psaná v er formě z pohledu různých postav. Nejčastěji se střídá pohled Héloïse a její tajné lásky Pierra de Bayarda, který je v tu dobu na služebce v Itálii (budeme-li se držet těch moderních výrazů). Takže jak už možná tušíte, v jejích citech nastane trochu zmatek.

Je blbý, když si autor nepamatuje barvu vlasů svých postav… Tedy pokud nepovažuje rusou za odstín kaštanově hnědé (to by snad ani nemohl myslet vážně). Hnědou považuji za správnou, protože zazněla první. Jinak pan autor přebarvil Héloïse v průběhu knihy ještě několikrát, ale řekla bych, že po větší část příběhu byla zrzavá. Upřímně, nevím, zda to vyčíst autorovi nebo nepozornému překladu, ale každopádně tu někdo odvedl ne moc dobrou práci. To by se jí taky mohla takhle měnit barva očí, charakter nebo typ postavy, že jo. A v pořádku není ani jedno z toho. Je mi však dost divné, že si toho nevšiml ani žádný z redaktorů při několikerém čtení. Což může mít dva důvody: buď jsou slepí, anebo mizerně placení.

Skleněná past o sobě tvrdí, že je historická detektivka a esoterický thriller. Nevím, jestli se mám smát, nebo jen kroutit hlavou. Jako… vážně nám pan Fouassier prozradil vraha už na str. 34? 😱Naprosto zcela vážně. Říkala jsem si, že by to mohla být zajímavá kombinace, ale nejenže to bylo nezajímavé, ono to bylo vrcholně nudné. A hlavně tam nějak nebyla ta mystika. Ani nic vzrušujícího. Teda až na Héloïse, samozřejmě.

Doufala jsem taky, že se třeba dozvím něco zajímavého z alchymie nebo o vitrážích. Tak prý smůla, no.

Kdyby mě jen napadlo najít si předem ukázku z prologu… Bohužel nenapadlo. Protože už při čtení prologu jsem měla nepříjemný pocit, že tohle bude hodně velké šlápnutí vedle. Hm, taky že jo. Abych pravdu řekla, bojovala jsem s touhou knihu odložit a nedočíst. Několikrát. Velice mě to mrzí, protože knížka přišla jako milé překvapení od Bichličky a já se na ni hrozně těšila.

Měla jsem při čtení pocit, že autor chtěl mít z Héloïse silnou a na svou dobu emancipovanou hrdinku (jako třeba jistá Adélie Aguilarová od jisté paní Franklinové, ehm), ale… trochu mu to nevyšlo. A tak tam, namísto druhé Adélie, máme druhou Angeliku. Prostě takový ten typ, který vás bude iritovat tím, že o ní je permanentně omíláno, jak její krása vyvolává v mužích touhu a v ženách závist. A jak si to, chudinka, vůbec neuvědomuje… Vlastně každý chlap, kterého Héloïse potkala, jí měl nutně potřebu více či méně vybranými způsoby sdělit, jak je děsně sexy. A když jí to náhodou zrovna neříkal některý z protagonistů, tak nám to připomínal autor. Protože co kdybychom to náhodou zapomněli.

Postavy mi přišly ploché, černobílé… a celkově mi byly ukradené. Fakt jsem chtěla, aby mi na nich aspoň trochu záleželo, ale… bohužel.

K tomu klišé na konci se radši nebudu vyjadřovat.   

Nicméně, jedna pozitivní věc na závěr (žel, obálka to tentokrát nebude): při čtení jsem dostala silnou chuť si přečíst Mou Lady Jane. Tak jsem se do ní pak pustila. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Protože je naprosto totálně božíí. 😁 Budete se smát. Nahlas. A bude vám úplně jedno, že po vás lidi v autobuse blbě koukaj. 

Podle toho otevřeného konce předpokládám nějaký další díl, ale upřímně a na rovinu: tohle znova absolvovat nehodlám.

Mé hodnocení: 1📚