Putování za hedvábným smotkem

Řím, 549 n. l. 

Když se Nicander za poněkud dramatických okolností setkává s Mariem, ani jeden z nich by neřekl (pokud byste se náhodou zeptali), že by z nich mohli být přátelé. Jsou tak rozdílní! A přesto (nebo možná právě proto) se jimi stanou. Momentálně však mají problém: pokud se během několika dní nedostanou z Itálie, skončí jako ostrogótská sekaná (nebo karbanátky). Nezávisle na sobě se dostávají do Brundisia, odkud vyplouvá poslední loď do Konstantinopole. Nicander má v přístavu známého a tak doufá, že se s trochou protekce zvládne na loď dostat. Jenže má smůlu. Loď je do posledního místečka obsazená. Zdá se mu to, nebo na palubě zahlédl známu tvář? Vypadá to však, že dotyčný si ho všiml taky.

A tak, aby se Nicander mohl nalodit, ho Marius označí za svého otroka. Předtím, než Řím napadli Gótové, býval Nicander úspěšným obchodníkem. Má proto jasno, co bude dělat. Jenže, problém 1) Nemá peníze. Problém 2) Obchodníci s kadidlem tvoří v Konstantinopoli cech a nikoho mezi sebe neberou. A tak začíná od nuly s ovocem. Snaží se s Mariem vymyslet, jak rychle (a pokud možno legálně) zbohatnout. Až jednoho dne dostanou nápad stejnou měrou geniální jako šílený: dovezou tajemství výroby hedvábí z daleké Sinae… Byzanc totiž ročně zaplatí kolem osmi tun zlata Peršanům, aby si mohla tuto luxusní komoditu dopřát. Takže kdyby mohla vyrábět vlastní, nemusela by platit nepřátelské Persii. Teď ještě přesvědčit císaře Justiniána, aby jim zasponzoroval cestu… a aby na ni vyslal zrovna je dva. Podaří se obojí a Nicander s Mariem mohou vyplout vstříc dalekým zemím. Ovšem nebyli by to oni, kdyby hned po nalodění nezačali vymýšlet, jak se zbavit svého „doprovodu“ (Justinián jim zase tolik nevěřil) a zdekovat se i se zlatem, které měli na cestu. Osud tomu však chtěl (za vydatné pomoci taprobanských* pirátů), že se do Číny skutečně dostali. Akorát že jako otroci. Teď už opravdoví. Ještě navíc ve chvíli, kdy se k moci dostává dynastie Čchi. Nový čínský císař si co do krutosti nezadá se starými římskými. Nico s Mariem to rozhodně netouží zakusit na vlastní kůži. Jsou proto vděční za pomoc, i když přijde z nečekané strany… Pomůže jim Kuo Ming-laj, nejvyšší komorník císaře (bývalého i současného), který tu pochybnou čest měl. Musí mu však slíbit, že s sebou na západ vezmou jeho dceru Jing-mej, protože v Číně již pro ni u dvora není bezpečno. Podaří se jim splnit misi? Spatří ještě někdy Byzanc? Doufají. Cesta bude náročná a sáhnou si při ní na hranice svých fyzických i psychických sil.

*Taprobané je starověký název pro Cejlon

Hedvábný strom je dílem australského spisovatele Juliana Stockwina. Je vyprávěn v er-formě, má 420 stran a vydalo ho u nás nakladatelství Brána. A já jsem ho přečetla za dva dny. Ale. Jenom proto, že jsem knížku chtěla dočíst ještě v roce 2016. Soustředila jsem se víc na to, kolik už mám za sebou stránek (a jak moc jich ještě zbývá do konce), než na příběh… a to není dobré. Mrzí mě to, protože jsem se na ni těšila. Obálka dohromady s anotací působily silně přitažlivě a já jsem prostě neodolala. Kde vidím problém? Těžko říct. Možná jsem knihu četla v nesprávnou dobu, a možná bych z ní měla stejné pocity i kdykoliv jindy. Velice dlouho jsem se nemohla začíst a v podstatě mi bylo po většinu doby jedno, co se tam děje. Měla jsem pocit, že mě příběh vůbec nevtahuje a hlavní hrdinové mi k srdci taky moc nepřirostli. Osobně to přikládám tomu, že se o nich dozvídáme jen úplné minimum. Jsou teď, v daném okamžiku. Nevíme skoro nic o jejich minulosti, o jejich rodinách,… nevíme nic o tom, kdo byli, než se vydali na cestu do neznáma. Přijde mi, že příběhu chyběla atmosféra. Prostě to něco, co způsobí, že si knihu budu pamatovat i po přečtení desítek dalších. Jako třeba Není římského lidu. Na to nezapomenu snad nikdy… V případě Hedvábného stromu však bohužel musím říct, že ve mně příběh nezanechal absolutně nic. Ani při čtení jsem necítila žádné pocity. A poslední věc: nepřijde mi moc reálné, aby někdo přežil několikatýdenní přechod pouště o jednom hltu vody na den. Já vím, že v extrémních podmínkách lidské tělo dokáže snést mnohé, aby přežilo, ale i tak se mi to nezdá. Další problém, který s Hedvábným stromem mám, je ten, že už to je týden od dočtení (30. 12.) a já pořád nejsem schopná dát dohromady nějaké smysluplné hodnocení. A bohužel to není tím, že bych z knihy byla celá pryč. Spíš pořád nějak nevím, co si o ní mám vlastně myslet. Je možné, že mi prostě jen nesedl Stockwinův styl psaní, příležitostně mu však chci zkusit dát ještě šanci.

Abyste mi rozuměli: netvrdím, že je kniha špatná… vám se třeba může líbit. Jenom není tak dobrá, jak jsem doufala, že bude.

Za recenzní výtisk děkuji Martinus.cz, knihu pořídíte třeba tady.

Mé hodnocení:  (ani tady jsem si nebyla moc jistá, kolik "hvězdiček" vůbec udělit)

Četli jste Hedvábný strom? Zaujal vás?