Florence, prosím, už nezpívej!

„Jen ať si lidé říkají, že jsem neuměla zpívat, nikdo ale nemůže tvrdit, že jsem nezpívala.“

(zadní strana knihy) Tak trochu mám dojem, že něco podobného si říkají i někteří spisovatelé. :D

Florence to vždy táhlo k hudbě. Již od dětství se věnovala hře na klavír a tajně snila o pěvecké kariéře. O té však její otec, vážený advokát a později politik, pan Foster, nechtěl ani slyšet. Florence se narodila v roce 1868, což jeho postoj trochu vysvětluje. Později za svého života dokonce šířila historku, že jí rodiče zpěv zakazovali (možná k tomu měli dobrý důvod). Florence těžce nese negativní postoj rodičů ke svému (domnělému) talentu a situaci řeší dost svérázným způsobem: ve čtrnácti utíká z domova a tajně se vdává za Franka Jenkinse. Florence vyučuje hru na klavír a sní o pěvecké dráze. A je odhodlaná si za svým snem jít.

Kniha Božská Florence vyšla společnými silami nakladatelství Ikar a agentury Kristián. Součástí originálu je i scénář k filmu, ale české vydání ho neobsahuje. Kniha tak má necelých 270 stran. Budu mít dvě drobné výtky, první se týká délky vět: přišly mi místy zbytečně moc dlouhé, z jednoho dlouhého souvětí se dala udělat dvě krátká (viz věta v úvodu recenze). A ještě by to ve výsledku vypadalo líp. Druhá výhrada se týká poznámek pod čarou. Vzhledem k tomu, že všechny (až na pár výjimek od překladatelky) pochází od redaktora, přišlo mi poněkud zbytečné, aby každá končila slovy „Poznámka redaktora.“. Stačilo by dát na začátek knihy informaci, že vzhledem k neznalosti čtenářů historického kontextu a dobových reálií doplnili knihu v některých místech vysvětlujícími poznámkami. Nebo něco takového. Dál už však budu jen chválit. Kniha se čte velice dobře, Jasper Reece píše svižně a vtipně (vtipně jenom ze začátku, pak už jen svižně). Hlavně z toho důvodu jsem si vzpomněla na jiný životopis, a to Jeho veličenstvo Bertie od Stephena Clarka. Vřele doporučuju, královsky jsem se bavila (a že Bertie to uměl rozjet). To jen tak mimochodem. Božskou Florence můžu taky doporučit, i kdyby jen kvůli pozoruhodnému životu Florence Foster Jenkinsové. Bylo pro mě novinkou, že dříve se u žen z vyšší společnosti uvádělo křestní jméno manžela. U všech… až na Florence. Dneska už víme, že Florence opravdu neuměla zpívat. A přece na její vystoupení lidé chodili. Jak je to možné? Jestli se to chcete dozvědět, přečtěte si knihu :)

Říkala jsem si, že se ze zvědavosti podívám na youtube, jestli tam nebude nějaká nahrávka Florencina pěveckého „umění“ a hle, ona byla. A jmenuje se dost výstižně: Florence Jenkins massacres Mozart. Chudák, snad to přežil.

Za recenzní výtisk vděčím Martinus.cz. Moc děkuji! :) Knížku můžete zakoupit třeba tady.

Mé hodnocení: