Hudební okénko 16: Jen další óda na Tarju

...aneb mé dojmy z Vídně.

Předtím, než vás zavalím hromadou fotek a videí, bych jenom chtěla říct, že to bylo naprosto úžasné! Ostatně jako vždy. Méně úžasné už bylo počasí, ale s tím celkem nic nenadělám. Když jsme před třetí přišly před klub Szene, kde se koncert konal, drobně pršelo. Když jsme pak někdy kolem půlnoci vyšly ven, pořád drobně pršelo. A ráno taky... a v Brně taky. A to ani nezmiňuji, že pršelo i po celou dobu čekání na koncert. Nedávno se na facebooku vyrojila spousta článků o tom, jak všichni milují podzim. Nic proti, ale po pěti hodinách čekání a postávání v dešti by vás ta láska k němu přešla. To ale trochu odbočuji. Když nastala devatenáctá hodina a konečně začali pouštět dovnitř, vznikla solidní tlačenice, ačkoli tam v tu chvíli bylo asi jen třicet lidí. A tak se stalo, že nejlepší místa chytli ti, co přišli až dvě tři hodiny po nás... no asi vám nemusím říkat, že mě to trochu naštvalo. Počasí a tohle však byly jediné dvě věci, které mi můj jinak úžasný zážitek lehce zkalily. Tak se totiž stalo, že jsem sice byla poprvé v první řadě, ale koukala jsem se přímo na reprák. Takže videa jsou po zvukové stránce nic moc. Ale to přežijete... Říkám to proto, abyste si nemysleli, že mám třeba nekvalitní foťák, nebo tak. Foťák je v tom nevinně. 

Ještě před Tarjou byly dvě předkapely. První se jmenovali Scarlet Aura, ty jsem neznala (nee, vůbec jsem si při tom názvu nevzpomněla na Samanthu, ani jednou...). Jejich vystoupení se mi líbilo, ale poslouchat je asi nezačnu. To samé bych mohla říct i o Vision of Atlantis, kteří přišli po nich. Je jsem sice z youtube trochu znala, ale těch pár písniček mě moc neoslovilo. Proto musím s radostí říct, že naživo byli lepší. A po nich už konečně přišla ta, na níž jsme všichni čekali... a zahájila koncert písní 

No Bitter End.

Jednou z dalších písní byla i Lucid Dreamer, kterou Tarja na současném tour hraje úplně poprvé (ikdyž je z předchozího alba). Trochu mě mrzí, že nezazněla Diva a Shameless, ale tak snad někdy příště.

Pak Tarja taky zahrála Love To Hate, kterou najdete na The Shadow Self. Shadow Self považuji za to nejlepší, co kdy stvořila.

A jako poslední jsem zachytila svou oblíbenou Innocence. Přála bych si, abyste tam mohli být a slyšet tu dokonalost naživo... protože takhle nemáte představu, o co přicházíte.

A taky se mi splnil jeden velký sen (tedy vedle toho dostat se do první řady)... Vždycky, když jsem na youtube poslouchala Ever Dream, říkala jsem si, jak úžasně by to v jejím podání znělo teď, když je se svým hlasem dál než před jedenácti lety... Teď už to vím: Dokonale <3 

A teď už můžou přijít na řadu fotky :) Při prvním prohlížení mi přišly mnohem katastrofálnější, ale nakonec to snad není tak zlé... ikdyž je pravda, že lehce impresionistický nádech mnohé z nich mají.