S duší, nebo bez? Když ji miluješ, není co řešit!

(Z nějakého mně neznámého důvodu mám pořád tendenci říkat Bez šance – ikdyž je to  o něčem úplně jiném.)

Susan Lerrisová je přesvědčená, že její život nemůže být dokonalejší. Má těsně před svatbou a navíc si bere muže, kterého velice miluje. Taková věc se v její společenské vrstvě nepoštěstí každé(mu). Netuší však, že její štěstí nebude trvat dlouho… a že vezme za své takovým způsobem. Ale v tuhle chvíli se těší na maškarní ples, kam společně s matkou a sestrou večer vyráží. Když dorazí před sídlo, kde se ples koná, vidí Susan opodál stát překrásnou neznámou ženu. Má takový divný pocit, ale snaží se si ho nepřipouštět. Většinu večera se jí to daří, ale pak ji vyzve k tanci neznámý cizinec a ten podivný nepříjemný pocit otupělosti je zpátky… Omluví se, že jí není dobře a vrátí se domů. Chce jít spát, ale pořád má takový nepříjemný pocit, že ji někdo pozoruje. Takže je celou noc vzhůru a usíná až za svítání. A takhle to jde několik dnů. Proč? Nikdy dřív se tmy nebála. Tak proč má najednou pocit, že ji někdo sleduje? Kdyby jen tušila, že má pravdu. Kdyby jen tušila, k čemu se schyluje… Je pár dní po plese a její nastávající James k ní má přijít na večeři. Už se chystá vyrazit, když k němu přijde neznámý muž s tím, že jeho matka a sestra měly nehodu. Pošle vzkaz Susan, že se omlouvá a neprodleně vyrazí s tajemným cizincem na cestu. Že je něco špatně mu dojde ve chvíli, kdy je vysazen za městem a ponechán osudu. Nezbývá mu, než se vrátit domů pěšky. Po návratu zjistí dvě věci:

      1)      matka se sestrou žádnou nehodu neměly

      2)      posel, kterého před několika hodinami vyslal se vzkazem, se ještě nevrátil

Je to znepokojivé, protože jsou s rodinou Susan skoro sousedi. Vydává se proto zjistit, co se stalo. To, co viděl, nejspíš nikdy nezapomene. Ale jeho milá naštěstí byla naživu. Sice v šoku, ale z toho se dostane. Snad. Nechá ji odnést k sobě domů a volá policii. Po jejich příjezdu hovoří s detektivem a z návrhů na pachatele je zděšen. Jak by mohla jeho Susan sama zabít tolik lidí? Detektiv Casler si však myslí něco jiného a shledává ji hlavní podezřelou…

Román Bez duše je dílem Evy Molíkové, mladé české autorky vystupující taktéž pod pseudonymem Molly Crow. Kniha má 355 stran. Vazba je měkká šitá/vázaná (už si nějak nepamatuju, jak se správně jmenuje), každopádně dnes není moc častá. Kniha vyšla v roce 2010 u nakladatelství Nová Forma. Příběh je vyprávěn er-formou, na začátku každé kapitoly však je odstavec z vězení, který vypráví hlavní hrdinka. Ze začátku jsem byla přesvědčená, že by pro příběh bylo lepší, kdyby byl celý v první osobě. Až v průběhu jsem si uvědomila, že kdyby to bylo takto, nemohla by se autorka věnovat víceru postav. Při čtení jsem měla docela často problém rozeznat, kdo, kdy a s kým mluví.  Taky jsem moc nepochopila, proč si upíři k přeměně vlastně Susan vybrali. Jenom proto, že byla mladá a krásná? Na začátku bylo naznačeno, že v ní vidí nějaký potenciál. Ale jaký? To už se nedozvíme. Další věc… Bez duše má být historický (fantasy?) román. Já mám u historických románů ráda, když vím aspoň století, kdy se odehrávají. Podle toho se pak dá zjistit, jak dobře si autor nastudoval danou dobu. Tady se mi to těžko odhaduje. Policie v té podobě, jak je tu vykreslena, vznikla třeba až v 19. století. V 19. stol. už také znali elektřinu, ale já si neuvědomuji, že bych na ni v příběhu narazila. Což znamená, že se musí odehrávat někdy dřív (ikdyž prakticky se začala využívat až ve století následujícím). A přesně tohle mám na mysli, když říkám, že chci znát období, do něhož je příběh zasazen.  Pak bych se taky chtěla vyjádřit k pojmenovávání rodičů hlavními hrdiny. Když uvážím, že byli oba aristokratického stavu, tak mi výraz „máma“ nepřijde jako vhodný. Uf. Myslím, že už se pomalu dostávám ke konci. Na závěr jsem si nechala podobnost s Twilightem… Nejde o to, že Bez duše je „taky o upírech“. Jde o to, že tam máme jednoho, který se nedokáže smířit se svou podstatou a snaží se žít jinak (akorát se neživí medvědy, ale krysami). V blízkosti lidí. A že je mu tento způsob života vytýkán jako nepřirozený. Koho mi to jen připomíná? Pak tu je taky fyzická podobnost Maríny (jedna z upírek). Když o někom každých pár stránek čtu, že má vlasy barvy mědi a co chvíli hází pokřivené úsměvy, tak se mi prosím nedivte, že se mi hned vybaví Edw- v tomto případě spíš Edythe. Těžko říct, zda jsem to vnímala nějak víc proto, že jsem si ságu před měsícem a půl osvěžila v paměti. Musím však uznat, že i přes všechny vytčené věci byla kniha docela čtivá a přečetla jsem ji během dvou dnů. Asi tedy menší doporučení: nepouštějte se do Bez duše těsně po Stmívání. Takže až se Molly podaří vydat druhou knížku, se zájmem si ji přečtu. Na fb už má pár krátkých ukázek a podle nich to vypadá opravdu velice dobře.

Když to tak po sobě čtu… snad jsem vás neodradila moc =D

Abych tedy jenom nekritizovala, celkem se mi líbil nápad začít každou kapitolu úryvkem z vězení, protože jak se příběh chýlil ke konci, rostla má zvědavost, co vlastně se Susan bude. Se zakončením jsem spokojená, myslím, že se povedlo.

Mé hodnocení: 

Na závěr již tradiční otázka…

Co říkáte na Bez duše vy? Četli jste? Plánujete?