Pravda může být někdy hodně nečekaná…

Althea „Tommy“ Tomlinsonová přijíždí do Egypta proto, aby po deseti letech očistila jméno svého otce, obviněného z padělání starožitností (k němuž se přiznal). Což se pro archeologa rovná kariérní sebevraždě. Jako by to nebylo málo, krátce na to spáchal i tu nekariérní. Althea však nevěří, že by byl něčeho takového schopen. Přijíždí na základě dopisu, ve kterém jí jejich tehdejší předák Abdelal tvrdí, že má pro ni velice důležitou informaci týkající se jejího otce. A nemůže ji svěřit papíru. Aby necestovala sama, zareaguje na inzerát jisté slečny Dee, která jede do Egypta za svým otcem a protože si nedávno zlomila nohu, potřebuje na cestě doprovod. Společně proto vyráží vstříc zemi, která pro Tommy (jméno Althea nesnáší) představuje místo plné vzpomínek a lidí, které znala. Některých příjemných… a některých méně. Platí i pro lidi. Nicméně obojímu by jednou tak jako tak musela čelit. Ten okamžik však nastane podstatně dřív, než jí je milé. Třeba setkání s Johnem. Vůbec nejradši by byla, kdyby se nemuselo uskutečnit. Nesmírně ji proto vytočí, když jí prostě a jednoduše oznámí, že na schůzku, kde se měla dozvědět onu informaci, půjde s ní. Čistě pro její bezpečí, samozřejmě. Vypadá to totiž, že po té informaci prahne i někdo jiný… a aby ji získal, je ochoten jít i přes mrtvoly. To si však Althea uvědomí až ve chvíli, kdy ji někdo napadne v jejím hotelovém pokoji. Odpověď na otázku proč? je jednoduchá: chtěl dopis. Odpověď na otázku kdo? už tak snadná není… Jenže pokud si chce Althea zachránit život, bude pravdu muset zjistit dřív, než bude pozdě…

„Celé dopoledne jsem strávila na svém obvyklém místě pod skálou. Jakmile jsem se tam usadila, přišla jsem na to, že pobyt na nalezišti snáším lépe, než jsem očekávala. Vzduch byl horký tak, že by většině lidí usmažil mozek. Mně to kupodivu nevadilo. Buď za to mohla moje předchozí aklimatizace, nebo prostě nemám mozek.“ (str. 139) Trocha sebereflexe není nikdy na škodu =D (dobře, to nebylo pěkné)

Knihu Sběratel duší napsala americká egyptoložka a spisovatelka Elizabeth Peters. Zdá-li se vám její jméno povědomé, pak jste již nejspíš narazili na některou z knih její předchozí série o Amelii Peabody. A pokud ne, určitě narazte. Já jsem ji četla začátkem roku (někdy od února) a měla jsem ji přečtenou asi za dva měsíce. Protože je fakt návyková. Pokaždé když jsem měla dojem, že už jsem přesycená, stačilo začít číst něco jiného a v tu chvíli mě chytal až skoro absťák (nejsem si úplně jistá, jestli ten pocit přirovnávám správně, protože jsem nikdy žádné závislosti nečelila) a tak jsem se vždy bez váhání vrátila k hlavním hrdinům. Opravdu přerušila (jako že jsem tu knihu i dočetla) jsem čtení myslím jen jednou nebo dvakrát. Ale teď zpátky ke Sběrateli duší. Má 222 stran a vydalo ho nakl. Alpress, stejně jako všechny autorčiny předchozí knihy (kromě Lidu obou zemí, ten vyšel v Dominu). Sběratel duší je samostatným příběhem a odehrává se v 80. letech 20. století (vyšel r. 1981, takže jak jsem říkala v průběžných dojmech, blíže neurčená současnost). Dva roky nato Petersová napsala první díl svého životního díla… Ale proč o tom vůbec mluvím. Ač se příběh časově odehrává až po Amelii, nacházela jsem v něm místy některé podobnosti s pozdějšími knihami. Což samozřejmě není problém, bylo fajn zjistit, jak na ně Petersová přišla. Tak úplně mi ovšem nedochází, proč se knížka vlastně jmenuje Sběratel duší. Bylo to jméno nějakého boha? Panovníka? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nevím. Původní název The Jackal’s Head mi toho neprozradil o moc víc. Napadá vás možné vysvětlení? Nebo jsem si jenom něčeho nevšimla? Je to docela možné, knížku jsem totiž zhltala, ani nevím jak. Obálku má kniha takovou typicky Alpressovskou, já osobně jejich obálky moc nemusím. Jedinou světlou výjimkou je v tomto směru Jacq. Myslím, že v tuhle chvíli nic lepšího nevymyslím, a kdybych si náhodou vzpomněla na něco zásadního, tak to sem doplním. :)  

Jestli vám Sběratele duší doporučuji? Rozhodně ano!   

     

Mé hodnocení: 

      

 Četli jste něco od Petersové? :)