Říkala jsem si, že se s vámi zase jednou podělím o svůj literární výtvor. Tentokrát půjde o pokus o fejeton
s námětem o pověrčivosti. Normálně mě slova "pátek třináctého" nechávají v klidu, ale když dnes shodou okolností nastal... O:-)
Je pátek. Třináctého, jak
si stačím vzápětí uvědomit. Vyhrabu se z postele a příliš pozdě mi dojde že
jsem vstala levou nohou. To zas bude den... Ještě, že toho dneska ve škole moc nemáme.
Když už jsem tedy vzhůru, půjdu si
nachystat snídani. Jdu ke stolu a nesu si pití. Ovšem i během tak krátké cesty
se prostě musí něco stát. Náš kocour
(černý jak noc, mimochodem) má zrovna
bláznivou náladu a tak lítá po bytě jak neřízená střela. Už to vypadá, že má
namířeno do ložnice...na poslední chvíli si to však rozmyslí a plnou rychlostí
mi vletí pod nohy. Takže mi samozřejmě sklenice vyletí z ruky, její obsah
(naštěstí jen voda) obloukem nahodí nedávno natřenou zeď. Rozletí se na tisíc
kousků. Kocoura žádný nezasáhne, protože se stihl zašít do původně zamýšlené
ložnice. Musím uklidit tu spoušť, navíc tak trochu nestíhám. Útěchou mi může
být, že střepy prý přinášejí štěstí. Zatím to vypadá, že ho dnes budu potřebovat víc než kdy jindy.
Když vybíhám z domu, jsem zhruba deset minut ve skluzu.
Autobus mívající obvykle dvě tři minuty zpoždění, dnes jede samozřejmě včas. A
tak dobíhám na kraj kopce, jen abych viděla, jak zavírá dveře a přesouvá se k
následující zastávce. Další mi jede za čtvrt hodiny. Pokud vůbec, protože
dneska už bych se vážně nedivila ničemu. A to je teprve ráno. Zvažuji, jestli
dnes nemám radši zůstat doma... Nevím. Ale můžu přemýšlet přinejmenším do té
doby, než mi pojede další autobus.
