Příběh začíná v okamžiku,
kdy hlavní hrdinka prochází zničeným městem svého světa. Podobných, jako je to,
kde se teď nachází, prošla na své cestě za tajemným cílem už mnoho. Má jen
batoh s pár základními věcmi a mapu, která jí poskytuje cíl cesty. Krátce
po příchodu do města je přepadena a od toho okamžiku má jen mapu, kterou jako
jedinou zvládla zachránit. Což vyjde na stejno, jako kdyby neměla nic. Navíc už
z žízně pomalu zažíná ztrácet vědomí… Proto když uvidí, že se k ní
blíží nějaký člověk, myslí si, že ji chce zase okrást. Na to, aby se bránila,
však již nemá sílu. Dost ji tedy zaskočí, když jí neznámý namísto toho nabídne
vodu. Čistou, nezávadnou vodu. Nejdřív
si vyčítá, že se jeho nabídkou nechala zlákat, protože žízeň v tu chvíli
byla silnější než strach, že by se mohla dostat do pasti. Ale jen do okamžiku,
než se neznámý objeví se sklenicí plnou životadárné tekutiny. Zoya si všimne,
že je zhruba stejně starý jako ona. A že v místnosti (bývalý sklad
nějakého obchodu) jsou ještě další lidé. Tak se seznámí se Simonem a zbytkem
jeho rodiny. Ona sama už několik měsíců žádnou nemá. Všichni, které kdy měla
ráda a na nichž jí záleželo, zemřeli v průběhu epidemie pravých neštovic... aspoň
si to myslela. I v Zoyině světě se toto onemocnění považovalo někdy
od 80. let za vymýcené. Vzorky viru zůstávaly bezpečně uzamčeny pouze na dvou
místech světa: v laboratořích USA a Ruska. Dokud se nějakým způsobem
nedostaly do vzduchu. Průběh nemoci trval dva dny, takže nakaženým nebylo
pomoci. Asi si dokážete představit, co to pro lidstvo znamenalo… A ty, co
nepodlehli epidemii, zlikvidovala válka. Jedna velká, celosvětová válka. Takže…
takže to, co ze světa zbylo, se stalo zatraceně nebezpečným místem. A pokud vás
nedostala válka ani epidemie, mohl to být někdo z ostatních přeživších.
Vyhráno jste tedy ani zdaleka neměli. Nejlepší strategií pro přežití se tedy
zdá být: spoléhej se výhradně sám na sebe a hlavně nikomu nevěř. Proto se Zoya nemůže smířit s tím, že by
odteď měla cestovat se Simonem a jeho malou sestrou Emily. Ostatně ta nedůvěra
je tak trochu vzájemná. Dokud je nepotkala, celkem se jí dařilo si
nepřipouštět, že je hrozně osamělá. Ale aby dorazili až do cíle, budou si muset
začít věřit. A tak se mezi nimi postupně rodí velice křehké pouto spojenectví.
Buď zesílí, nebo ho rozbije první náraz. Podaří
se jim dojít do cíle? A co v něm najdou? Zdaleka ne to, co by čekali…
Knihu Adaptace napsala slovenská
bloggerka a spisovatelka Miroslava Varáčková, u nás ji vydalo nakladatelství
Slovart. Jak tak na DK koukám, Adaptace je její jedinou knihou, kterou si
můžeme přečíst i v češtině. Ale třeba se to v budoucích časech změní.
Tentokrát začnu výtkami. Není jich moc, ale pár ano. První věc, co mi vadila,
bylo nešťastné zvolení velikosti a fontu číslování stránek. Jinými slovy: ta
čísílka byla tak malá, že mi dělalo značný problém je přečíst. A to vidím na blízko dobře. Další věcí, která by příště mohla být lepší, je slovosled v některých
větách. Tak třeba tady: „Teo zatleská. Emily vystrčí hlavu zpoza Simona a ten…
tváří se jako kus ledu.“ (Str. 31) Já osobně bych se mnohem radši dočetla: Teo
zatleská. Emily vystrčí hlavu zpoza Simona a ten… se tváří jako kus ledu.“ Nebo ještě jeden (tentokrát jen
ilustrativní, nepodařilo se mi žádný konkrétní nalistovat), na něm to půjde
lépe vidět: „Můžeme popovídat si a potom zajít do lesa.“ Často chyběly čárky v některých
slovech: „To bude dobry“ namísto „To bude dobrý“. Taky se tam občas vyskytlo
slovo, které mělo úplně jiný význam, než daný kontext vyžadoval. Věřím, že teď
už máte alespoň přibližnou představu, co mi přibližně vadilo. Můžeme se tedy
posunout dál. Adaptace je psaná v ich-formě, takže můžeme poznat blíže
Zoyiny myšlenkové pochody. Jako hrdinka byla Zoya celkem fajn. Pro ostřejší
výraz sice nejde daleko, ale bylo to v rozumné míře, takže mi to nějak
zvlášť nevadilo. Ze začátku jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi to trochu
připomíná Čistého od Baggottové, hlavně kvůli popisu zničeného světa. Ale je
asi fakt, že v tomto směru na tom budou všechny postapokalyptické knížky
dost podobně, tak jsem to přestala řešit. Moc je načtené nemám, originalitu
příběhu tedy posoudit nemohu. To však nic nemění na tom, že se mi příběh líbil
a knížku jsem si užila. Vlastně by se to dalo nazvat postapo romance. Vztahová
zápletka tam sice je, ale k mé velké radosti působí celkem realisticky. Já
proti romantice v knížkách nic nemám, vůbec ne. Jenom se mi od ní nesmí
přilepit prsty ke knize.
What about us? Isn’t it enough? No, we’re not in paradise…
Ačkoli se mi to běžně nestává,
tady jsem skoro celou první polovinu myslela na jednu konkrétní písničku. Na Paradise od Within
Temptation (a Tarji, jinak bych ji nejspíš nikdy nepoznala). Adaptace je jeden z těch případů, kdy jsem knížku původně vůbec neměla v plánu číst. A jak už to bývá, o hodně bych přišla. To by tak asi bylo
vše, víc toho na srdci nemám. :-) Mějte se tedy hezky a knížku doporučuji všemi deseti. :-)
Za svůj první recenzní výtisk bych chtěla ještě jednou moc a moc
poděkovat internetovému knihkupectví Martinus.cz,
moc si toho vážím :-)
Četli jste Adaptaci? Nebo něco jiného zajímavého? Rozhodně dejte vědět
v komentářích! :-)
Rozhodne to bylo super ctivo, i kdyz par veci se mi tak uplne nelibilo
OdpovědětVymazat