Mám pro vás zprávu. Jestli dobrou nebo špatnou, záleží na vás :-P
Docházejí mi slohovky. Pomalu, ale jistě.
Jsou dvě možnosti, jak situaci řešit.
První možnost: slohovky nebudou.
Druhá možnost: pokud byste o to stáli, něco napíšu. Momentálně se mi v hlavě rodí jeden nápad na příběh, ale nejsem si jistá, jestli by vás to mohlo zajímat.
Jasně, když vám o něm nic neřeknu, nic se taky nedozvím, že... =D
Jak píšu v "Lovkyně příběhů se představuje", zajímá mě starověk. Příběh by byl, tak jako ten dnešní, umístěn do období antického Říma, nejspíš do 1. století n. l. do jedné z provincií. Hlavní hrdinka... ještě ji nemám moc promyšlenou. Ale asi by se jmenovala Gloria nebo Marcia nebo nějak úplně jinak. Víc prozatím neprozradím... :-) Nebo jsem řekla moc málo?
A teď přichází ta zásadní otázka:
Zajímalo by vás něco takového?
Ale teď už přejděme k samotnému příspěvku.
Jsme tak jednou dostali v češtině pracovní list, jehož náplní bylo vymyslet literární postavu a následně ji "použít" do příběhu. Tak jsem vymyslela Aluminiu Sulphuricu.
Bylo časné květnové ráno roku 83 a Aluminia Sulphurica se
chystala společně s rodinou na dovolenou do Hispanie (dnešní Španělsko),
kde bude slavit své osmnácté narozeniny. Aluminia byla dívka drobného vzrůstu, s
kaštanovými vlasy sahajícími až do pasu. Na svět se koukala velkýma
čokoládovýma očima z jinak drobného obličeje. Nemůže se dočkat, až vyrazí.
Společně s ní jedou ještě její matka Thalia, sestry Cesia (mladší), Cadmia
(starší) a kamarád Zirco. Jedou bez otce, toho od 24. srpna roku 79 nikdo
neviděl (byl architekt a jel do Herculanea pracovat na jedné zakázce). Proto
s nimi jako doprovod jede Zirco. Konečně zabalí poslední drobnosti a
naskládají všechna zavazadla do připraveného vozu, v němž jsou zapřaženy
dvě muly. Vymotají se z města, kde se mezitím rozproudil čilý obchodní
ruch a jejich úmysl vyrazit brzy a vyhnout se zmíněnému ruchu se minul účinkem
(bylo to kvůli Cesii, jejíž zavazadlo se ukázalo být nejobjemnější). „Kde tam
budeme bydlet?“ ozvala se Aluminia po dvou hodinách jízdy. Cadmia odpověděla:
„U mé kamarádky Pollonii. Nedávno se tam vdala.“ Když po třech dnech dorazí na
sever k Alpám, vymění v jednom mansiu (hostinec pro pocestné) muly za
čerstvé a pokračují dál. „Ještě, že nejedeme v zimě,“ ozve se Zirco „prý
se tu nedá pohnout, kolik tu je sněhu… Nepředstavitelné.“ Spustila se diskuse,
jak se mohl Hanibal přes takové hory v zimě dostat, navíc s tolika
slony.
Další a poslední zastávka byla jedna zapadlá víska (kam se
dostali omylem, když špatně odbočili) na jihu Galie a za ní již bylo vidět pyrenejské
štíty. Napětí, vzrušení a nedočkavost všichni pociťovali stále silněji. Byli na
místě. Před nimi stál pěkný nový domek umístěný v zálivu a s výhledem
přímo na moře. Proběhlo srdečné uvítání a Pollonia je pozvala dovnitř
s tím, že o muly a o zavazadla bude postaráno. „Máte to tady pěkné,“ řekla
Thalia. „Děkuji. Teď vám ukážu vaše pokoje.“ Všechny děti se spokojeně
rozhlížejí, když v tom je vyruší Thaliin rázný hlas: „Cesio! Můžeš mi
prosím vysvětlit, co to s sebou táhneš?!“ Oslovená se otočí a nevinně
zamrká. „Prosím, to jsou mé malířské potřeby.“ Včetně stojanu (Cesia byla
zdatná malířka). Pollonia se přijde podívat, jak se zabydleli a po společném
obědě požádá, aby chvilku posečkali, že jim chce někoho představit. Za pár
minut se vrátila společně s nějakou tmavovlasou dívkou. „Tohle je
Maria, starám se o ni od doby, co jí zemřeli rodiče.“ „To je mi líto,“ řekla
Aluminia směrem k Marie. Po tomto krátkém seznámení si šel každý po svém.
Akorát Pollonia s Cadmiou si šly povídat na zahradu. Večer plynule přešel
v jasnou noc. Měsíc zrovna dorůstal a na nebi zářilo mnoho hvězd. Aluminia
Sulphurica usínala se sladkou myšlenkou na své zítřejší narozeniny…
(pozn.: Učitelka chtěla, ať napíšu pokračování. Přiznávám, že jsem se k tomu doteď nedostala. A vzhledem k tomu, že už to jsou nejmíň tři roky, pravděpodobně se k tomu už ani nedostanu. Teď třeba už absolutně netuším, proč jsem tam dávala postavu Marii... (Maria je ženská verze jména Marius. S matkou Ježíše nemá nic společného.) Akorát jsem pak připsala následujících pár řádků...)
Ráno, když se čerstvá oslavenkyně probudila bylo nebe úplně
bez mraků. Měla z okna nádherný výhled přímo na záliv. Ozvalo se zaklepání.
„Půjdeš na snídani?“ „Za pět minut,“ zněla odpověď. Aluminia se rychle upravila
a seběhla do jídelny. Tam však nikdo nebyl. Po chvilce se objevila Cadmia „Tady
jsi… jíme venku,“ Aluminia ji následovala a došly na terasu, kde už všichni
byli. Zasedly na místa a služebnictvo začalo nosit na stůl. Pollonia pobaveně
sledovala překvapené výrazy ve tvářích svých hostů. „Jistě, že máme
služebnictvo. Včera jste je tu neviděli proto, že měli volný den.“ Byli po
jídle. Cesia se rozhodla, že vyzkouší svůj nový malířský stojan, jenž si
pořídila těsně před odjezdem z Říma. Během pár minut měla za zády plno
zvědavců, co pozorovali jak rychle kmitá štětcem nad plátnem. Brzy se
z náčrtu dala vytušit vila a kus zátoky.
=KONEC=
